Kvůli neznalosti vlastní přirozenosti, neschopnosti uvědomovat si své vlastní činy, ospalosti mysli, člověk dovoluje svou mysl odvést od svého světelného božského základu. Ve světě změn je nemožné si dlouho užívat štěstí, protože rychle končí a nemoci, stáří a smrt jsou nevyhnutelné. Lidské vášně, lenost, pýcha, nenasytnost, žárlivost a hněv odvádějí mysl od její vlastní přirozenosti. Když je člověk identifikován s nevěčným, je zklamán svými očekáváními a trpí. Každá myšlenka zanechá svou stopu. Když se člověk dostane do další situace, má tendenci na ni reagovat stejně jako v předchozí době. Tak se formuje jeho charakter a formuje se tendence jeho dalšího znovuzrození, jedné ze šesti cest. Zemře, znovu se narodí, spřádá plány se svým životem, v mnoha z nich je zklamán a znovu umírá. Jeho tendence je zkostnatělá. Prolomit tento kruh je stále těžší a těžší.
Pouze tím, že se člověk přestane pokoušet najít věčné v nevěčném, se může zbavit pocitů, které ho ruší, a vrátit se do původního stavu, nezakaleného žádnými zatemněními. Vyznačuje se jasným porozuměním tomu, co se děje, absencí strachu a pochybností a neutuchající blažeností. Vychází z božské nevědomosti, jejíž podstatou je jasné pochopení absence vlastního neměnného individuálního „já“ a ztotožnění se s „já“ univerza.
Člověk sám je potravou a chrání zvířata ve vztahu k různým duchům a božstvům, protože je vládcem ve světě zvířat, zkrotí některá z nich jako domácí, někoho zničí za účelem surovin a jídla.
Home | Articles
January 19, 2025 20:46:54 +0200 GMT
0.008 sec.
